Proč bych měl bloudit pouze bezdůvodně?

Začíná svítat. Na mých podrážkách zůstávají vrstvy usazené hlíny. Nohy jsou čím dál tím těžší, ale já intuitivně vím, že v protilehlém lese na mě čeká mechový palouk živých barev. Mé myšlenky však nekončí odpočítáváním kroků. Přemýšlím, proč jsem na těchto místech. Je ticho mým vodítkem? Snažím se najít místo, jež je zároveň i izolací? Mám práci, rodinu – avšak ve dnech volna musím ode všeho utéct. Čím víc mi zbývá času, tím utíkám dál. Ale proč? Co mi chybí? Mám naopak pocit, že než bych čehokoliv dosáhl, či si stanovoval určitý cíl, toužím se odevzdat, neztratit se, ale pouze jen ztratit sebe.

„Nechat se v sobě ztratit ve chvílích, kdy nepotřebujeme mapu ani čas…“

Musím se zastavit. Lehce rozkročmo stojím ve středu holé pláně a cítím šumění stále se přibližujícího se lesa. Pohybující se mraky jako jediné kazí bezprostřední pocit bezčasí. V mém momentálním rozpoložení mi siluety mraků připomínají volně si plující vzpomínky, jenž nejsou však součástí mysli, ale oblohy. Avšak mám pocit, že tato hluboká myšlenka nebude nikdy dostatečně oceněna a s povzdechem se vydávám k okraji lesa. Vzduch je chladný ale s teplým oblečením to nikdy nepodceňuji. Přesto cítím po těle mrazivé chvění. Zažívám jej ve chvílích, kdy vcházím do nedotknutého prostředí.

Vzduch je najednou vlhký, zároveň na vše padá ranní rosa. Třpytící kapky vody jako němé šperky hází odlesky do všech stran, přestože slunce ukázalo teprve pár paprsků. Pokaždé, když se v takových místech zhluboka nadechnu, cítím najednou, jak přesahují sám sebe. S nasátým vzduchem se do mě vpíjí i stopa prostoru, duch místa, jenž nelze popsat pouze za jasnými hranicemi mého těla. Přesně to je ten pocit, který mi ve víru civilizace chybí. Na chodnících známých ulic, před obchody, v okolí skladů a továren –  tam všude se dech mísí se zápachem pokroku. Naopak les jako protipól vtahuje čas do svých kořenů, čímž je „přirozený“ pokrok vyjadřován svou hloubkou.

Stejně jako pradávný les, i já chci růst do hloubky. Toužím pronikat do míst, v nichž se probouzí mé vyšší Já, které vzápětí klade mé povrchnější vrstvě osobnosti otázky, na něž hledám odpovědi i v řádech let. Avšak pokaždé, když vkročím do náruče nedotčeného lesa, mám pocit že naleznu důležitý „klíč“, za nímž je však pokaždé další zámek. S nově nalezenou nápovědou nalézám i otazník, avšak zpravidla ve mně s pokračujícím hledáním vzrůstá touha,  jako bych se chtěl ještě před smrtí podívat tváři v tvář celému vesmíru.

Právo na život. Omývané téma zdeformované tíhou života. Pokud mám právo na to vést vlastní život, proč se nemohu vždy svobodně rozhodnout? Na tuto otázku už jsem vyzrál. Svobodné rozhodnutí není otázkou vlastní moci, pouhým důkazem autonomie. Je to boj za vlastní čest. Pokud se svobodně rozhodujeme ve svých maskách, zraňujeme tím pouze část sebe… Zde, na okraji světa hluboko v lesích jsem však mnohem zranitelnějším. Na tomto místě by jakýkoli nápor na mou osobu byl hlubokou ranou nepředstavitelných rozměrů.

Mohu sundat pošpiněnou kůži a být najednou sám, bez všech mých rolí, které jsem si ani vědomě nevybral. Občas je nutné přestřihnout stužku, jež nás spojuje s každodenností. Bohužel je mezi námi mnoho takových, kteří to již nikdy nedokáží. Spadli z útesu, jakoby je realita srazila k zemi silněji než gravitace.

„Stejně jak někdo může ohluchnout, tak podobným způsobem můžeme ztratit cit pro vlastní svobodu… „

Když je člověk sám, může své problémy odzbrojit problémy druhých, které mají vyšší váhu. V lese je však nejlepší na problémy zapomenout. Stejně vše vykrystalizuje do čisté podoby, až nadejde odměřený čas. Nejlépe to poznávám ve chvílích, kdy jsou problémy současně stavem mysli. To pak vysoké, pokroucené stromy jsou lékem, jelikož jejich vibrace rozpouštějí mou zamrzlou hořkost. Shledávám vysvětlení v tom, že svým stářím zahánějí povrchnost pastí a nástrah, jež jsou po svém překonání pouhým dočasným klopýtnutím.

Chvíli se zamyslím. Před očima se mi právě zračí zlomená větev nejméně stoletého dubu, jakoby připomínala, že bodné rány nejsou cílovou stanicí, ale mění se v jizvy, jenž si neseme dál životem. Avšak síla kmene zrcadlí budoucnost. Čím hlubší jsou rány, tím je nutnější mít stabilní základ. Je v zájmu mého osobního přesvědčení, že právě kořeny určují hranicí, za níž vše končí. Avšak na rozdíl od stromů, naše kořeny nemizí pouze na fyzické úrovni.

„Pokud zapomeneme na svobodu, i kořeny přestávají svobodně růst…”

Naopak pouhým rozpomenutím vdechujeme život svým opotřebovaným součástkám. Mé dlouhé cesty bez cíle jsou v tomto případě pouhou metaforou. Jejich cíl je hlubší, než je na pohled pozorovatelné. Svým „blouděním“ vnáším vláhu svým kořenům, které mohou v luně panenské divočiny svobodně, nezávazně růst směrem k vnitřní harmonii.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *