Okraje fantazie

Představuji si obskurní západ slunce. Dlouhé paprsky co tlumí noc. Praskání šířící se vzduchem. Tlak, co tahá tmou za nitky pohybující časem. Už to mám! V mysli modeluji představu „opačného západu slunce“. Jasná, oslepující noc zápolí s uhlíkovými paprsky temných barev, až se do prostoru vpije umlčující nálada žáru popelavé šedi. Měsíc jako pán světla a slunce jako pán popela? Hotová apokalypsa promítající se ve fiktivních rozích mé představivosti. Ale já chci výš. Nechci se zabývat koncem světa. Co je mi do toho, jestli nás má spolknout černá díra, tak či onak to nezměním.

“Ale co můžu změnit, jsou okraje mé fantazie. Můžu na ně klepat, střílet do nich, otvírat je jak okna, čí je zkoumat pod fiktivním mikroskopem nenasycené mysli.”

Abych byl upřímný, mám k okrajům fantazie ambivalentní pocity. Čím víc je zkoumám, tím méně jsem si jimi jist. Jako bych klíčovou dírkou zahlédl to, co už vlastně nevidím. Když jsem konkrétnímu okraji fantazie blízko, zpravidla uskočí. Nenechá se projít, přeskočit, při troše štěstí by se mohl důmyslně podkopat a tím zničit, ale do té doby by opět zarostl do husté sítě obývané pohádkovými bytostmi.

Druhá možnost je s okraji fantazie důmyslně bojovat. Boj spočívá v tom, že před nimi zavíráme oči. Jakoby naše osvojené představy zkameněly. Potom, než změknou, je možné je buď rozbít na chaotickou tříšť odkázanou navždy bloudit, nebo po nich můžeme co nejrychleji přeběhnout za hranice Neskutečna.

“Ve světě, kde ještě fantazie vládne, jsou hranice Neskutečna přísně střeženy. Jinými slovy hranice existují v jakékoli mysli , ale fantazie předpokládá, že vždy bude dostatečně popředu číhat za okraji hranic každého z nás.”

Co když to zcela obrátím proti vám. Není fantazie jen to, co nám našeptává, že neexistuje. Neživí se fantazie čirou neexistencí? Představte si pole plné otazníků. Fantazie by se mohla bezstarostně pást na nezodpovězené stravě. Ale zpátky k hranicím fantazie. Pokud fantazie existuje paralelně s předpokladem neexistence či nereálnosti, neuděluje hranice fantazie naše neznalost? Kdybych teď věřil tomu, že v mé mysli je obrovská zeď, přes kterou se nemohou dostat žádné představy, zabil bych svou fantazii? Nebo by pouze obrovská fantastická entita vrážela do opačné strany mé Zdi svými duhovými chapadly?

Kdyby mi někdo teď řekl, že fantazií jsem Já sám, že neexistuje nic mimo fantazii, mohl bych na nějaké hranice už dávno zapomenout. Každá hranice by byla zároveň dílek složíte mašinérie, jejíž útroby by se překrývajícími se představami pomyslných hranic rozšiřovaly a nabývaly na síle, v níž se může kdokoli ztratit. Přestat si být jistý sám sebou… Nebo se dobrovolně vzdát sám sebe a proletět okraji fantazie za hranice Neskutečna.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *