Odraz toho, co nečeká

Přestože jsem se nedokázal překonat tak, jak bych chtěl, zůstalo v mém životě několik pevně ukotvených pravd překonávajících plynutí času. Nejsme oběti svých činů, na to bych dal do ohně i ruku. Rozhodnutí v sobě nést oběť mohou, ale současně pouze krájíme stále nové vrstvy pomíjivosti světa. Náraz… Co předcházelo? Let, pád, chyba? Nárazy se pouze rozbije zastaralá schránka doposud udržující náš všudypřítomný Svět v uchopitelných tvarech. Ale jakápak oběť. Zraňuje vás se proměňovat? K lepšímu, horšímu… Směry nejsou dány. Další náraz. Myslí otřáslo zemětřesení přehazující inventáře zkušeností. Smutek, zklamání, bolest, vše si najde vlastní patogenní komůrky ve spleti přijatých pravd. Kam směřuji? Zřejmě k nejistotě spojené se vším, čím můžeme být.

Věštec čtoucí z dlaně, jako z kořene stromu, stojí čelem k výzvě po spojení neuchopitelného. Člověk odevzdávající se víře ve vnesená proroctví čelí riziku zmražení svých představ. Pokud bychom opomenuli čas, vyplněná přání přesně zapadají jako součástky do svých nositelů. Avšak mezera mezi očekáváním námi zasetých tužeb a jejich realizací je pouze dočasná. Pokud vymažeme čas, nejsou vyplněná přání šitá na míru? Opět náraz, už známý pocit. Přání se smrskly do jediné prosté tužby, svět je najednou plochý a jednolitý. Ale kdo je tím světem? Otřes smývající naivitu pouští bláznivé představy jako balónky letící k obloze. Linka vedoucí tímto textem pouze načrtla propast mezi každým z nás. Nejistota přetrvává. A co když nás nezmrazí ani předpověď věštce?

Nevím, zda je svět uvnitř naších myslí jako cibule, ukazující stále nové vrstvy ukryty za plachtou očekávání. Čím jsem si jistý, tak tím, že nemít čich, tak pro mě vůně neexistují, avšak budu jimi stále obklopen. Stejně tak jsme obklopení vrstvami odlišných světů, avšak brána je pouze tam, kde je shoda s kapacitou našeho smyslu pro uchopení žitého světa. Utéct do fantazie, i tam jsou hranice dány. Určuje je ohnisko nazírání. Kdokoli vám rád řekne, co je a není pro něj možné. Co není možné, je neexistující. Je fantazie něčím víc než neexistující tůňka, v niž plave pouze to, s čím jsme ztotožněni? Případně je fantazie nádrž, jejíž velikost je závislá na míře nejistoty, jež v sobě neseme? Bez fantazie nenalezneme odpověď na žádnou dosud nezodpovězenou otázku.

„Avšak otázky stejně jako přání, mají na míru přesná řešení. Stačí odečíst čas bloudění a hledání od získaných zkušeností a máme zde krystalické pravdy schopné vlastního života.“

Náraz, hučení v uších? Snažím se udržet si klidnou mysl. Už je mi to snad jasné. Fantazie nemůže bez pravdy růst. Čím víc pravd fantazii odevzdáme, tím je širší paleta možností. Avšak má to jeden háček. Fantazie nerozezná pravdu od lží. Leží totiž v prostoru ohraničeném bezčasím. A jak by se do tohoto bezčasí mohlo dostat něco, co tam nepatří? Pravděpodobně nijak. Tak jako nevyslovíme písmena, jež nejsou v abecedě, nebo nevložíme mezi jedničku a trojku číslici nesoucí nové vlastnosti, nemůžeme skrz kanál fantazie nechat putovat významy opomíjející vtělené zákonitosti. Musíme tedy respektovat autonomii fantazijní říše nebo doslova nám nezbývá, než přijmout její nepsaná pravidla, jakoby přes zeď mohly bezproblémově procházet jen ty věci, jež nejsou reálné.

 Tísnivé ticho. Další háček. Pokud skrz zeď projdou pouze imaginární bytosti, nemůžou tyto představy skrz zeď procházet z opačné strany? Představa uvězněná v bezčasí fantazie žijící si téměř svým životem si najde kanál do skutečného světa. Navštíví vás. Skrz zeď projde zpět k nám – je přeci nereálná, takže skrz kus betonu projde jako nic. Najednou se ocitá ve světě s odlišnými pravidly. Nepasuje zde, pravděpodobně je pro všechny neviditelná. Jakoby neexistovala, avšak proč by nemohla projít zdí, kdy se jí zamane. Být na druhé straně, stát se součástí tohoto každodenního světa, avšak udržet si svou esenci nereálnosti a nedotknutelnosti. Hybridní most spojující opačné póly světa. Prožitek jako jediný důkaz. Vrstvy našeho světa tančí po vzoru fantazie krmené zmraženou pravdou.

„Fantazie vpuštěná pod vizí pravdy do našeho života otevírá nové úhly pohledu, čímž se odkrývají přehlížené vrstvy nás samých.“

Cítíte nejistotu? Nechte fantazii chránit světlem své putování doprovázené nechtěnými nárazy. Není každý otřes zároveň podmětem k zavolání fantazie, aby vyplnila prázdná místa k realizaci chtěných změn? Jak si můžeme být změnou jisti? Jedině tak, že změně je fantazií přiřazen smysl, hloubka, ničím nepodložená jistota správnosti schopná prostoupit i tvrzenou zeď.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *