Zeptat se sám sebe

Položit si otázku je elementárním předpokladem pro jakékoli nenahodilé řešení. V případě přidržení se této perspektivy, je během vnitřního dialogu jednotlivá mysl současně tím, kdo se táže i adresátem, jež je tázan. Složitost je pouze povrchní, pokud si rozhovor, jež můžeme vést sami se sebou, interpretujeme skrz racionalizovanou zkušenost. Pokud máme osvojenou logiku číslic,mohu se sám sebe zeptat na otázku spojenou s výpočtem, aniž bych ve své úvaze sklouzl k neobjektivním výsledkům. Tudíž je lidská mysl schopná skrz své racionálno dosahovat něčeho, co považujeme za absolutní pravdu nebo spíše formu racionalizované abstrakce schopné objektivizovat faktory, jež jsou jinak než myslí neuchopitelné. Banálně lze tvrdit, že dvojnásobné množství má dvojnásobnou váhu. Skrz dedukci vycházející z logiky totožných poměrů hmotností si lze empiricky dokázat, že stejná množství budou na miskové váze v rovnovážném stavu. Tímto narážím na jádro problému.

Co je měřitelné ve svém přirozeném prostředí má nejvyšší výpovědní hodnotu. Tudíž poté váha myšlenky, či spíše její síla, je měřitelná pouze v mysli, v niž se přirozeně nachází. Kámen jako fyzicky detekovatelná látka nemůže být vážena a měřena a obecně zkoumána stejným způsobem,jako například potenciální síla myšlenky, jež v minulosti prostoupila postupně celou civilizaci.Přijetí takové myšlenky může být v jednotlivých myslích racionalizováno, avšak stejně jako modrá odkazuje ve všech jazycích k stejné vlnové délce, tak určitá myšlenka má svůj náboj, aniž by měla zapotřebí vlastnit určitou logickou návaznost na vlastní,vnitřní strukturu, skrze niž je reprodukována tak, že jsou zachovány její nosné vlastnosti..

Dochází takto ke klasickému paradoxu, že otázky si tvoříme tím víc, čím víc v sobě otvíráme prostor pro myšlenky, jejichž jediným pozorovatelným znakem je celistvost, či koherentnost, zapříčiněná ničím jiným než pouhou vnitřní strukturou závislou na nás samých, jakožto přirozeném generátoru ideí majících v sobě kreativní potenciál Na čem je myšlenka závislá, aby mohla být oprávněně považována za myšlenku? Odpovědí je zdroj, jako tvar mletého masa závisí na vlastnostech mlýnku.. Struktura musí korespondovat s vnitřním jazykem, čili určitým vzorcem (jazyk zdroje), jež může být přeložen do nekonečně mnoha verzí (řečí). Vnitřní jazyk je pouhý pokus o popis jevu, jež lze spíš popsat jako jazyk myšlení (operační jazyk) – jehož výsledkem je jazyk vyjadřování (řeč).

„Pokud však odstraníme řeč, a soustředíme se pouze na jazyk myšlení – můžeme definovat propast mezi popsatelným a tím ,co bylo dosud nevysloveno.“

To však nepopírá, že nevyslovené se neodráží na výsledném obraze světa (vědomí). Avšak jazyk vyjadřování je nutný pro komunikaci. Čili pro dosažení shody ve skupinách či společenstvích. Jazyk myšlení (vnitřní jazyk) je naopak zdrojem, určitým neviditelným inventářem, z něhož volíme automaticky pouze to, co je s myšlením spojeno ještě dřív , než je tento složitý proces přetvořen  ve výsledná slova či prakticky orientované jednání. Touto cestou je poté nemožné vytvořit kdykoli automaticky nové slovo proto, protože nemá přiřazený význam korespondující s tím, co je možné pokládat za nové. Nepřirozeně můžeme buď vytvořit význam, a k němu až poté přiřadit nové slovo, nebo můžeme vytvořit nové slovo, a vnutit mu až poté význam. Třetí způsob je, že „vnitřní jazyk“ narazí na jazyk vyjadřovací formou kreativní srážky. Tato kreativní srážka nesouvisí s racionalizovanou zkušeností, ale pouze s osvojením si struktury vnitřního a vyjadřovacího jazyka. Dochází tak k uvědomělé formě přemýšlení, jež se neopírá o exaktní základ, ale pouze o kód, skrz nějž je vše reprodukováno do vyšších forem realizace, viditelnějších než vnitřní jazyk.

Vnitřní jazyk je neodmyslitelně přirozenou výbavou každého jedince schopného uvědomění si sebe sama. Právě toto uvědomění je kořenem, jenž nás s tímto operačním jazykem spojuje. Čím víc jsme odchýlení od toho, kým skutečně jsme, tím hlouběji je tento kořen zakotven. Jakoby centrální síť naší mysli fungovala autonomně, a my pouze nevlastnili ovladač od jejího kódu, a byli pouhými zprostředkovateli vnitřních sdělení, jež jsou vyjádřitelná nebo nevyjádřitelná naši praktickou části osobnosti schopnou komunikace. V případě, že je však naše pozornost orientována na vnitřní „jevy“spojené s vnitřním jazykem, odpovědi jsou inherentně závislé pouze na schopnosti vnitřního jazyka přizpůsobit se novým formám jeho používání. Konečně se mohu vrátit k původní myšlence, a tedy významu mentálního procesu: Zeptat se sám sebe.Avšak na co se máme ptát sami sebe a proč? Odpovědí není nic jiného než vztah k jevům, k jejichž poznání je nepotřebné slovně ovládat vzešlé závěry. Čili směr našich vědomých intencí vede k ontologické úrovni nás samých. Na mnou představené úrovni se slévají hranice slovní popiratelnosti.

„Samotný popis jevů nás vede pouze k popisu detailnějšímu, jenž lze diferenciovat až do vnitřní, nepopsatelné roviny, skrze niž jsou až poté produkovány významností sítě schopné verbální interpretace.“

Klasickým příkladem jsou písmena. Organismus svou funkčností je schopný pracovat s určitou škálou znaků. Zároveň nejsou tyto znaky ohraničeny pouze jejich počtem, ale současně i naši schopností přetvářet znaky do kódu vnitřního jazyka. Na úrovni tohoto kódu je již nemožné rozvíjet hlubší popis. Exemplárním příkladem jsou barvy. V logické souvztažnosti je oranžová tmavší než žlutá. Tím pádem pojem barva, jako termín schopný nést vlastnosti odlišných kvalit je diferenciovatelný skrz naši schopnost rozeznávání spektrálních odlišností. Samotná „oranžová“ je však už nedělitelná. Můžeme se dostat do hloubí problému maximálně určením základních barev, skrz které jsou ostatní barvy spoluutvářeny stejně jako písmeny slova. Co tedy jiného než vnitřní jazyk odpovídá na to, čím je oranžová či jiná barva.

„Vnitřní jazyk nám dodává v tomto kontextu jistotu nepotřebující sekundárních znaků nutných pro úplnou interpretaci.“

Naopak absence sekundárních znaků je přístupovým bodem k vnitřnímu jazyku. Tudíž vnitřní jazyk aktivujeme ve chvíli, když svou pozornost zaměřujeme na to, na co nám chybí slova. Pokud tedy chceme do tohoto jazyka proniknout, je na místě si položit otázku: Jak bychom popsali vztah k sobě, čili jak vnímáme sami sebe? Kým jsme pro sebe sama. Jsem já tím kdo tu otázku pokládá,nebo pouhým prostředníkem hledajícím odpověď. Kdo vnímá sám sebe, a kdo hodnotí kvalitu tohoto vztahu. Jsou to oddělené složky naší osobnosti tužicí po shodě? Když se zeptám: Kým jsem? Ptám se svého vnitřního jazyka? Troufám si říct, že ne. Oproti tomu na tuto otázku je nemožné se ptát jinak než vnitřním jazykem. Nad touto existenciální kvalitou je možné se pozastavit, aniž bychom si tuto otázku slovně pokládali. Je nám neustále vštěpována skrz potřebu formování se požadavkům toho, km jsme. Tudíž na podvědomé úrovni je neustále reartikulován vztah toho, jak vnímáme sami sebe. Pocity méněcennosti, křivdy, vítězství nejsou ničím jiným než vztahem nás samých k naší neměnné podstatě. Avšak kým jsme, pokud cítíme pouhou vyrovnanost?Jsme poté vnitřním jazykem, dotýkáme se nedělitelných kvalit nás samých, jež jsou vstupními body k pochopení operačního jazyka ignorujícího vztah k slovním významům. Čili čím víc dokážeme na otázku kým jsme odpovídat neverbálně, přestože dochází k určitému uvědomění, tím vic pronikáme do hlubin vlastního systému, jenž je tímto způsobem de automatizován a tím pádem uvědoměle využíván.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *