„Auto“ jako filozofie člověka

Vědomě či nevědomě, vždy jsme součástí kosmologie, v níž jsme definičním středobodem výkladu vlastního světa. Směrem od nejjednodušších vysvětlení, jako je například náš zájem přežít, po kultivaci ctností vnášející pomyslný obraz boží do našich životů, existují různé verze nepsaných postupů kopírujících naše jednání. Čili jakýkoli výklad světa je současně popisem jedinečného stanoviska (středobodu), skrz které je vnášen smysl řetězcům naších rozhodnutí. „Auto“ jako filozofie člověka je pouze jednou z nespočtu kosmologií, jež lze univerzalisticky aplikovat na kohokoli z nás.

Aby byl mnou představený výklad světa dostatečně flexibilní s lidskou náturou, není pod metaforou auta nic jiného než živá bytost. Z fyzikálního pohledu nejsme nic víc než tělesa schopná pohybu, obohacená o nespočet funkcí, které jsou však limitovány schránkou: tělem, či karoserií, jež je na funkcích závislá. Máme zde tedy auto – kopírující tvar kostry člověka. Aby se člověk svými vlastnostmi mohl přirovnávat k autu, je nezbytné popsat průsečík shody mezi oběma pojmy a zároveň identifikovat rozdílnosti vedoucí k pochopení nás samých.

Člověk i auto potřebují ke svému definování výkon. Sémioticky se jedná o podobné interpretační rámce schopné reprodukce na více úrovních. V případě aut je možné členit jejich podmnožinu na auta pojízdná a nepojízdná (výkonná, nevýkonná), sporťáky a veterány atd. V kontextu lidského bytí je vhodnější použít kategorie živý/mrtvý (výkonný, nevýkonný), než pojízdný/nepojízdný. Sporťák může být ve sféře lidství atlet v životní formě a veterán člověk závislý na péči. Výkon je tedy určitou pomyslnou stopou, k níž je možné analyticky jak auto, tak i člověka přirovnávat. Pro příklad auto, které je nepojízdné, je vnímáno jako “bezcenné”, a naopak auto s nadprůměrným výkonem je vyzdvihováno, stejně jak úspěšný právník na vrcholu své kariéry.

V případě auta výkon pramení z technologií motorů, udávajících čtyřkolé stroje do pohybu. U člověka je však motorem mysl. Co je v nevědomí (vědomě nepoužívané součástky), nemáme dostatečně pod kontrolou, čili nevědomě je nemožné výkon korigovat. Naopak vědomí podobně jako volant určuje směr toku energií vznikajících v motoru, tedy lidské mysli. Pokud je má paralela mezi motorem a myslí stále nejasná, je namístě doplnit, že v případě aut je motor systémem silových vztahů mechanické úrovně, na rozdíl od člověka, kdy se jedná o systém silových vztahů mentálních, avšak s pozorovatelnými dopady. Na základě mé argumentace lze shrnout, že čistě analyticky je člověk autem a mysl motorem.

Aby mohla mysl správně fungovat jako co nejvýkonnější motor, je nutné pro její chod dodávat palivo, avšak palivo mentální – jimž je v nejčistší formě samotná víra. Přestože je víra spíše teologický pojem, v mém textu je chápána jako pomyslná houba,  skrz kterou můžeme v přítomnosti “nasát” smysl toho, co teprve bude. Čím je víra, tedy palivo našeho “auta” silnější, tím rozsáhlejší je i schopnost víry přetvářet pochybnosti – tedy to, čím víra není, v pocit jistoty.  Jinými slovy, auto přeměňuje palivo na samotný pohyb, naopak s doplněním víry jako paliva dochází spíše k spalování nejistoty,  odstraňování pomyslné hranice oddělující naše představy od skutečnosti. Lidská vůle může být takto uvolňována ze svých okovů, pouze tím že s vírou uzavírá stále hlubší svazek. Jelikož se může víra na rozdíl od benzínu či ropy v lidském těle neškodně koncentrovat a  hromadit, nejsme oproti plechovým vozům závislí na jejím doplnění, ale pouze na neustále kultivaci – vnitřní sebe-aktualizaci podobající se novým technologiím moderních vozů.

Vůle je mnou představený poslední komponent lidského vozu – konečný článek prakticky spojující mysl (motor) s cestou životem. Vůli můžeme chápat jako proces, a proto tedy není v mém textu spojována s palivem. Víra je oproti tomu zdrojem smyslu – podhoubím pro vůli, která může vírou smysluplně prorůstat. Dochází tedy k spojení víry v sebe a víry v to, co nás přesahuje.  Touto cestou je poté možné disponovat silnou vůlí i tam, kde zatím nic není. Jakoby díky víře bylo semínko dospělou rostlinou, čekající v semínku na to, než vyroste. Výsledný výkon není jako v případě auta pouhý pohyb zaznamenaný v počtu koní, ale výsledek vůle, kterou je možné chápat jako fyzikální jednotku měřitelnou silou naši vědomé působnosti na okolní svět. Pokud je člověk “autem” a mysl motorem, je poté víra palivem pro výsledný produkt – lidskou vůli, která je zpětně promítána skrz naše schránky v cílené jednání (jízdu).  Tímto jsem nastínil konkrétní kosmologii „auta“, která je částečně součástí každého z nás. Skrz mnou popsaný mechanismus je poté možné dosadit cestu, jako poslední prvek uzavírající představený systém do uceleného celku.

V životě aut je cesta dvojrozměrný prostor přizpůsobený jízdě. V lidském životě je cesta spíše prostor možností (abstraktní prostor), soubor způsobů, jakými je vůle vyjadřována. Tedy čím víc je lidská cesta něčím neurčitým, tím shovívavější je k nám současně i mentální mapa, zpravidla limitující svými kulturně-podmíněnými šablonami  naše rozhodnutí . Pro hlubší srovnání je možné poukázat na dálnici jako na cestu úspěchu, z níž je těžké odbočit, aniž bychom byli konfrontováni se zklamáním. Dálnice tedy svými mantinely odděluje pravidly neúspěchu směr nalinkované trajektorie. Avšak z  dálnice můžeme sjet z prostoru možností úspěchu například na trasu bezstarostnosti. Najednou je už cesta pouze nejasně značená, mantinely jsou spíše pomyslné a úspěch pouze vedlejším produktem. Jelikož v lidské mysli neexistují dopravní značky, nemusíme z dálnice skutečně odbočit, cesta se vždy přizpůsobí nám. Tím pádem nám nic nebrání se odhodlat kdykoli ke kaskadérským manévrům, při kterých jsme chráněni proti havariím svou vnitřní shodou, absencí rozporu mezi vůlí a vírou. Cesta tedy není pouhý cíl, ale spíše prodloužení (extenze) vůle, spojující budoucí činy s paletou současných možností, jež mohou být volbou nevhodné trasy a nedostatkem víry dočasně  zneviditelněny. Oproti disciplinované silniční dopravě je na místě si položit otázku: “Jedu v protisměru já, nebo všichni ostatní?”

Schematizace – přerušované linkování na obrázku vyjadřuje nedefinovaný (neznámý) potenciál, jež není oproti autům závislý pouze na součástkách a řidiči, ale primárně na hloubce znalosti nás samých – neustále se učících bytostí.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *