„Auto“ jako filozofie člověka

Vědomě či nevědomě, vždy jsme součástí kosmologie, v níž jsme definičním středobodem výkladu vlastního světa. Směrem od nejjednodušších vysvětlení, jako je například náš zájem přežít, po kultivaci ctností vnášející pomyslný obraz boží do našich životů, existují různé verze nepsaných postupů kopírujících naše jednání. Čili jakýkoli výklad světa je současně popisem jedinečného stanoviska (středobodu), skrz které je vnášen smysl řetězcům naších rozhodnutí. „Auto“ jako filozofie člověka je pouze jednou z nespočtu kosmologií, jež lze univerzalisticky aplikovat na kohokoli z nás.

Aby byl mnou představený výklad světa dostatečně flexibilní s lidskou náturou, není pod metaforou auta nic jiného než živá bytost. Z fyzikálního pohledu nejsme nic víc než tělesa schopná pohybu, obohacená o nespočet funkcí, které jsou však limitovány schránkou: tělem, či karoserií, jež je na funkcích závislá. Máme zde tedy auto – kopírující tvar kostry člověka. Aby se člověk svými vlastnostmi mohl přirovnávat k autu, je nezbytné popsat průsečík shody mezi oběma pojmy a zároveň identifikovat rozdílnosti vedoucí k pochopení nás samých.

Člověk i auto potřebují ke svému definování výkon. Sémioticky se jedná o podobné interpretační rámce schopné reprodukce na více úrovních. V případě aut je možné členit jejich podmnožinu na auta pojízdná a nepojízdná (výkonná, nevýkonná), sporťáky a veterány atd. V kontextu lidského bytí je vhodnější použít kategorie živý/mrtvý (výkonný, nevýkonný), než pojízdný/nepojízdný. Sporťák může být ve sféře lidství atlet v životní formě a veterán člověk závislý na péči. Výkon je tedy určitou pomyslnou stopou, k níž je možné analyticky jak auto, tak i člověka přirovnávat. Pro příklad auto, které je nepojízdné, je vnímáno jako “bezcenné”, a naopak auto s nadprůměrným výkonem je vyzdvihováno, stejně jak úspěšný právník na vrcholu své kariéry.

V případě auta výkon pramení z technologií motorů, udávajících čtyřkolé stroje do pohybu. U člověka je však motorem mysl. Co je v nevědomí (vědomě nepoužívané součástky), nemáme dostatečně pod kontrolou, čili nevědomě je nemožné výkon korigovat. Naopak vědomí podobně jako volant určuje směr toku energií vznikajících v motoru, tedy lidské mysli. Pokud je má paralela mezi motorem a myslí stále nejasná, je namístě doplnit, že v případě aut je motor systémem silových vztahů mechanické úrovně, na rozdíl od člověka, kdy se jedná o systém silových vztahů mentálních, avšak s pozorovatelnými dopady. Na základě mé argumentace lze shrnout, že čistě analyticky je člověk autem a mysl motorem.

Aby mohla mysl správně fungovat jako co nejvýkonnější motor, je nutné pro její chod dodávat palivo, avšak palivo mentální – jimž je v nejčistší formě samotná víra. Přestože je víra spíše teologický pojem, v mém textu je chápána jako pomyslná houba,  skrz kterou můžeme v přítomnosti “nasát” smysl toho, co teprve bude. Čím je víra, tedy palivo našeho “auta” silnější, tím rozsáhlejší je i schopnost víry přetvářet pochybnosti – tedy to, čím víra není, v pocit jistoty.  Jinými slovy, auto přeměňuje palivo na samotný pohyb, naopak s doplněním víry jako paliva dochází spíše k spalování nejistoty,  odstraňování pomyslné hranice oddělující naše představy od skutečnosti. Lidská vůle může být takto uvolňována ze svých okovů, pouze tím že s vírou uzavírá stále hlubší svazek. Jelikož se může víra na rozdíl od benzínu či ropy v lidském těle neškodně koncentrovat a  hromadit, nejsme oproti plechovým vozům závislí na jejím doplnění, ale pouze na neustále kultivaci – vnitřní sebe-aktualizaci podobající se novým technologiím moderních vozů.

Vůle je mnou představený poslední komponent lidského vozu – konečný článek prakticky spojující mysl (motor) s cestou životem. Vůli můžeme chápat jako proces, a proto tedy není v mém textu spojována s palivem. Víra je oproti tomu zdrojem smyslu – podhoubím pro vůli, která může vírou smysluplně prorůstat. Dochází tedy k spojení víry v sebe a víry v to, co nás přesahuje.  Touto cestou je poté možné disponovat silnou vůlí i tam, kde zatím nic není. Jakoby díky víře bylo semínko dospělou rostlinou, čekající v semínku na to, než vyroste. Výsledný výkon není jako v případě auta pouhý pohyb zaznamenaný v počtu koní, ale výsledek vůle, kterou je možné chápat jako fyzikální jednotku měřitelnou silou naši vědomé působnosti na okolní svět. Pokud je člověk “autem” a mysl motorem, je poté víra palivem pro výsledný produkt – lidskou vůli, která je zpětně promítána skrz naše schránky v cílené jednání (jízdu).  Tímto jsem nastínil konkrétní kosmologii „auta“, která je částečně součástí každého z nás. Skrz mnou popsaný mechanismus je poté možné dosadit cestu, jako poslední prvek uzavírající představený systém do uceleného celku.

V životě aut je cesta dvojrozměrný prostor přizpůsobený jízdě. V lidském životě je cesta spíše prostor možností (abstraktní prostor), soubor způsobů, jakými je vůle vyjadřována. Tedy čím víc je lidská cesta něčím neurčitým, tím shovívavější je k nám současně i mentální mapa, zpravidla limitující svými kulturně-podmíněnými šablonami  naše rozhodnutí . Pro hlubší srovnání je možné poukázat na dálnici jako na cestu úspěchu, z níž je těžké odbočit, aniž bychom byli konfrontováni se zklamáním. Dálnice tedy svými mantinely odděluje pravidly neúspěchu směr nalinkované trajektorie. Avšak z  dálnice můžeme sjet z prostoru možností úspěchu například na trasu bezstarostnosti. Najednou je už cesta pouze nejasně značená, mantinely jsou spíše pomyslné a úspěch pouze vedlejším produktem. Jelikož v lidské mysli neexistují dopravní značky, nemusíme z dálnice skutečně odbočit, cesta se vždy přizpůsobí nám. Tím pádem nám nic nebrání se odhodlat kdykoli ke kaskadérským manévrům, při kterých jsme chráněni proti havariím svou vnitřní shodou, absencí rozporu mezi vůlí a vírou. Cesta tedy není pouhý cíl, ale spíše prodloužení (extenze) vůle, spojující budoucí činy s paletou současných možností, jež mohou být volbou nevhodné trasy a nedostatkem víry dočasně  zneviditelněny. Oproti disciplinované silniční dopravě je na místě si položit otázku: “Jedu v protisměru já, nebo všichni ostatní?”

Schematizace – přerušované linkování na obrázku vyjadřuje nedefinovaný (neznámý) potenciál, jež není oproti autům závislý pouze na součástkách a řidiči, ale primárně na hloubce znalosti nás samých – neustále se učících bytostí.

Láska je jako kyslík

Láska je jako kyslík. Aby mohla být přijímána, musí být nejprve vytvářena. Dispozice k vytváření lásky má každý, na rozdíl však od kyslíku lásku pouze nespotřebováváme, ale současně posilujeme pouto mezi producentem lásky a subjekty jejího přijetí. Avšak pokud producent nově vytvořené lásky vědomě neurčí směr jejího toku, ale pouze vyrábí bezprostřední lásku transcendující do okolí, podobá se láska kyslíku. Avšak v čem se láska od kyslíku liší?

„Kyslík je potravou našich těl – životodárnou silou probouzející naše buňky. Láska je naopak potravou Smysluplnosti, bez níž by naše motory (těla) jely v prázdnu.“

Jelikož není prostor a způsob přijetí lásky viditelně limitován, neexistují zábrany pro „vdechování“ této energie jakýmkoli subjektem, jenž se nachází v poli její působnosti. Současně se tímto přijímáním lásky, díky nově vytvořené vazbě na neznámého či známého producenta, nastartuje nový, kontinuální proces „zhuštění“ přítomné lásky. Dochází tedy pouze k reflexivní (zrcadlové) řetězové reakci, podmíněné zmiňovaným přijetím.

„Nezáleží tedy, jestli lásku vytváříme nebo přijímáme, jelikož jedinec, který se podvolí jejímu přijetí, se zákonitě svou participací v procesu přijetí účastní i procesu zhušťování, pouze díky nové, jímž vytvořené vazbě.“

Každá nová vazba k bezprostřední lásce legitimizuje její působnost a posiluje tak sílu, jakou je schopná dále působit na další jedince, kteří tuto lásku zatím nezačali uvědoměle přijímat. Pokud by se však tohoto procesu globálně účastnila celá civilizace, nic by nám nebránilo tuto všeobjímající lásku vdechovat stejným způsobem jako kyslík tvořený stromy, jelikož by se láska svou hustotou stala novou vrstvou či patrem reality, neviditelným stejným způsobem jako kyslík v atmosféře.

Proč bych měl bloudit pouze bezdůvodně?

Začíná svítat. Na mých podrážkách zůstávají vrstvy usazené hlíny. Nohy jsou čím dál tím těžší, ale já intuitivně vím, že v protilehlém lese na mě čeká mechový palouk živých barev. Mé myšlenky však nekončí odpočítáváním kroků. Přemýšlím, proč jsem na těchto místech. Je ticho mým vodítkem? Snažím se najít místo, jež je zároveň i izolací? Mám práci, rodinu – avšak ve dnech volna musím ode všeho utéct. Čím víc mi zbývá času, tím utíkám dál. Ale proč? Co mi chybí? Mám naopak pocit, že než bych čehokoliv dosáhl, či si stanovoval určitý cíl, toužím se odevzdat, neztratit se, ale pouze jen ztratit sebe.

„Nechat se v sobě ztratit ve chvílích, kdy nepotřebujeme mapu ani čas…“

Musím se zastavit. Lehce rozkročmo stojím ve středu holé pláně a cítím šumění stále se přibližujícího se lesa. Pohybující se mraky jako jediné kazí bezprostřední pocit bezčasí. V mém momentálním rozpoložení mi siluety mraků připomínají volně si plující vzpomínky, jenž nejsou však součástí mysli, ale oblohy. Avšak mám pocit, že tato hluboká myšlenka nebude nikdy dostatečně oceněna a s povzdechem se vydávám k okraji lesa. Vzduch je chladný ale s teplým oblečením to nikdy nepodceňuji. Přesto cítím po těle mrazivé chvění. Zažívám jej ve chvílích, kdy vcházím do nedotknutého prostředí.

Vzduch je najednou vlhký, zároveň na vše padá ranní rosa. Třpytící kapky vody jako němé šperky hází odlesky do všech stran, přestože slunce ukázalo teprve pár paprsků. Pokaždé, když se v takových místech zhluboka nadechnu, cítím najednou, jak přesahují sám sebe. S nasátým vzduchem se do mě vpíjí i stopa prostoru, duch místa, jenž nelze popsat pouze za jasnými hranicemi mého těla. Přesně to je ten pocit, který mi ve víru civilizace chybí. Na chodnících známých ulic, před obchody, v okolí skladů a továren –  tam všude se dech mísí se zápachem pokroku. Naopak les jako protipól vtahuje čas do svých kořenů, čímž je „přirozený“ pokrok vyjadřován svou hloubkou.

Stejně jako pradávný les, i já chci růst do hloubky. Toužím pronikat do míst, v nichž se probouzí mé vyšší Já, které vzápětí klade mé povrchnější vrstvě osobnosti otázky, na něž hledám odpovědi i v řádech let. Avšak pokaždé, když vkročím do náruče nedotčeného lesa, mám pocit že naleznu důležitý „klíč“, za nímž je však pokaždé další zámek. S nově nalezenou nápovědou nalézám i otazník, avšak zpravidla ve mně s pokračujícím hledáním vzrůstá touha,  jako bych se chtěl ještě před smrtí podívat tváři v tvář celému vesmíru.

Právo na život. Omývané téma zdeformované tíhou života. Pokud mám právo na to vést vlastní život, proč se nemohu vždy svobodně rozhodnout? Na tuto otázku už jsem vyzrál. Svobodné rozhodnutí není otázkou vlastní moci, pouhým důkazem autonomie. Je to boj za vlastní čest. Pokud se svobodně rozhodujeme ve svých maskách, zraňujeme tím pouze část sebe… Zde, na okraji světa hluboko v lesích jsem však mnohem zranitelnějším. Na tomto místě by jakýkoli nápor na mou osobu byl hlubokou ranou nepředstavitelných rozměrů.

Mohu sundat pošpiněnou kůži a být najednou sám, bez všech mých rolí, které jsem si ani vědomě nevybral. Občas je nutné přestřihnout stužku, jež nás spojuje s každodenností. Bohužel je mezi námi mnoho takových, kteří to již nikdy nedokáží. Spadli z útesu, jakoby je realita srazila k zemi silněji než gravitace.

„Stejně jak někdo může ohluchnout, tak podobným způsobem můžeme ztratit cit pro vlastní svobodu… „

Když je člověk sám, může své problémy odzbrojit problémy druhých, které mají vyšší váhu. V lese je však nejlepší na problémy zapomenout. Stejně vše vykrystalizuje do čisté podoby, až nadejde odměřený čas. Nejlépe to poznávám ve chvílích, kdy jsou problémy současně stavem mysli. To pak vysoké, pokroucené stromy jsou lékem, jelikož jejich vibrace rozpouštějí mou zamrzlou hořkost. Shledávám vysvětlení v tom, že svým stářím zahánějí povrchnost pastí a nástrah, jež jsou po svém překonání pouhým dočasným klopýtnutím.

Chvíli se zamyslím. Před očima se mi právě zračí zlomená větev nejméně stoletého dubu, jakoby připomínala, že bodné rány nejsou cílovou stanicí, ale mění se v jizvy, jenž si neseme dál životem. Avšak síla kmene zrcadlí budoucnost. Čím hlubší jsou rány, tím je nutnější mít stabilní základ. Je v zájmu mého osobního přesvědčení, že právě kořeny určují hranicí, za níž vše končí. Avšak na rozdíl od stromů, naše kořeny nemizí pouze na fyzické úrovni.

„Pokud zapomeneme na svobodu, i kořeny přestávají svobodně růst…”

Naopak pouhým rozpomenutím vdechujeme život svým opotřebovaným součástkám. Mé dlouhé cesty bez cíle jsou v tomto případě pouhou metaforou. Jejich cíl je hlubší, než je na pohled pozorovatelné. Svým „blouděním“ vnáším vláhu svým kořenům, které mohou v luně panenské divočiny svobodně, nezávazně růst směrem k vnitřní harmonii.

Okraje fantazie

Představuji si obskurní západ slunce. Dlouhé paprsky co tlumí noc. Praskání šířící se vzduchem. Tlak, co tahá tmou za nitky pohybující časem. Už to mám! V mysli modeluji představu „opačného západu slunce“. Jasná, oslepující noc zápolí s uhlíkovými paprsky temných barev, až se do prostoru vpije umlčující nálada žáru popelavé šedi. Měsíc jako pán světla a slunce jako pán popela? Hotová apokalypsa promítající se ve fiktivních rozích mé představivosti. Ale já chci výš. Nechci se zabývat koncem světa. Co je mi do toho, jestli nás má spolknout černá díra, tak či onak to nezměním.

“Ale co můžu změnit, jsou okraje mé fantazie. Můžu na ně klepat, střílet do nich, otvírat je jak okna, čí je zkoumat pod fiktivním mikroskopem nenasycené mysli.”

Abych byl upřímný, mám k okrajům fantazie ambivalentní pocity. Čím víc je zkoumám, tím méně jsem si jimi jist. Jako bych klíčovou dírkou zahlédl to, co už vlastně nevidím. Když jsem konkrétnímu okraji fantazie blízko, zpravidla uskočí. Nenechá se projít, přeskočit, při troše štěstí by se mohl důmyslně podkopat a tím zničit, ale do té doby by opět zarostl do husté sítě obývané pohádkovými bytostmi.

Druhá možnost je s okraji fantazie důmyslně bojovat. Boj spočívá v tom, že před nimi zavíráme oči. Jakoby naše osvojené představy zkameněly. Potom, než změknou, je možné je buď rozbít na chaotickou tříšť odkázanou navždy bloudit, nebo po nich můžeme co nejrychleji přeběhnout za hranice Neskutečna.

“Ve světě, kde ještě fantazie vládne, jsou hranice Neskutečna přísně střeženy. Jinými slovy hranice existují v jakékoli mysli , ale fantazie předpokládá, že vždy bude dostatečně popředu číhat za okraji hranic každého z nás.”

Co když to zcela obrátím proti vám. Není fantazie jen to, co nám našeptává, že neexistuje. Neživí se fantazie čirou neexistencí? Představte si pole plné otazníků. Fantazie by se mohla bezstarostně pást na nezodpovězené stravě. Ale zpátky k hranicím fantazie. Pokud fantazie existuje paralelně s předpokladem neexistence či nereálnosti, neuděluje hranice fantazie naše neznalost? Kdybych teď věřil tomu, že v mé mysli je obrovská zeď, přes kterou se nemohou dostat žádné představy, zabil bych svou fantazii? Nebo by pouze obrovská fantastická entita vrážela do opačné strany mé Zdi svými duhovými chapadly?

Kdyby mi někdo teď řekl, že fantazií jsem Já sám, že neexistuje nic mimo fantazii, mohl bych na nějaké hranice už dávno zapomenout. Každá hranice by byla zároveň dílek složíte mašinérie, jejíž útroby by se překrývajícími se představami pomyslných hranic rozšiřovaly a nabývaly na síle, v níž se může kdokoli ztratit. Přestat si být jistý sám sebou… Nebo se dobrovolně vzdát sám sebe a proletět okraji fantazie za hranice Neskutečna.

Odraz toho, co nečeká

Přestože jsem se nedokázal překonat tak, jak bych chtěl, zůstalo v mém životě několik pevně ukotvených pravd překonávajících plynutí času. Nejsme oběti svých činů, na to bych dal do ohně i ruku. Rozhodnutí v sobě nést oběť mohou, ale současně pouze krájíme stále nové vrstvy pomíjivosti světa. Náraz… Co předcházelo? Let, pád, chyba? Nárazy se pouze rozbije zastaralá schránka doposud udržující náš všudypřítomný Svět v uchopitelných tvarech. Ale jakápak oběť. Zraňuje vás se proměňovat? K lepšímu, horšímu… Směry nejsou dány. Další náraz. Myslí otřáslo zemětřesení přehazující inventáře zkušeností. Smutek, zklamání, bolest, vše si najde vlastní patogenní komůrky ve spleti přijatých pravd. Kam směřuji? Zřejmě k nejistotě spojené se vším, čím můžeme být.

Věštec čtoucí z dlaně, jako z kořene stromu, stojí čelem k výzvě po spojení neuchopitelného. Člověk odevzdávající se víře ve vnesená proroctví čelí riziku zmražení svých představ. Pokud bychom opomenuli čas, vyplněná přání přesně zapadají jako součástky do svých nositelů. Avšak mezera mezi očekáváním námi zasetých tužeb a jejich realizací je pouze dočasná. Pokud vymažeme čas, nejsou vyplněná přání šitá na míru? Opět náraz, už známý pocit. Přání se smrskly do jediné prosté tužby, svět je najednou plochý a jednolitý. Ale kdo je tím světem? Otřes smývající naivitu pouští bláznivé představy jako balónky letící k obloze. Linka vedoucí tímto textem pouze načrtla propast mezi každým z nás. Nejistota přetrvává. A co když nás nezmrazí ani předpověď věštce?

Nevím, zda je svět uvnitř naších myslí jako cibule, ukazující stále nové vrstvy ukryty za plachtou očekávání. Čím jsem si jistý, tak tím, že nemít čich, tak pro mě vůně neexistují, avšak budu jimi stále obklopen. Stejně tak jsme obklopení vrstvami odlišných světů, avšak brána je pouze tam, kde je shoda s kapacitou našeho smyslu pro uchopení žitého světa. Utéct do fantazie, i tam jsou hranice dány. Určuje je ohnisko nazírání. Kdokoli vám rád řekne, co je a není pro něj možné. Co není možné, je neexistující. Je fantazie něčím víc než neexistující tůňka, v niž plave pouze to, s čím jsme ztotožněni? Případně je fantazie nádrž, jejíž velikost je závislá na míře nejistoty, jež v sobě neseme? Bez fantazie nenalezneme odpověď na žádnou dosud nezodpovězenou otázku.

„Avšak otázky stejně jako přání, mají na míru přesná řešení. Stačí odečíst čas bloudění a hledání od získaných zkušeností a máme zde krystalické pravdy schopné vlastního života.“

Náraz, hučení v uších? Snažím se udržet si klidnou mysl. Už je mi to snad jasné. Fantazie nemůže bez pravdy růst. Čím víc pravd fantazii odevzdáme, tím je širší paleta možností. Avšak má to jeden háček. Fantazie nerozezná pravdu od lží. Leží totiž v prostoru ohraničeném bezčasím. A jak by se do tohoto bezčasí mohlo dostat něco, co tam nepatří? Pravděpodobně nijak. Tak jako nevyslovíme písmena, jež nejsou v abecedě, nebo nevložíme mezi jedničku a trojku číslici nesoucí nové vlastnosti, nemůžeme skrz kanál fantazie nechat putovat významy opomíjející vtělené zákonitosti. Musíme tedy respektovat autonomii fantazijní říše nebo doslova nám nezbývá, než přijmout její nepsaná pravidla, jakoby přes zeď mohly bezproblémově procházet jen ty věci, jež nejsou reálné.

 Tísnivé ticho. Další háček. Pokud skrz zeď projdou pouze imaginární bytosti, nemůžou tyto představy skrz zeď procházet z opačné strany? Představa uvězněná v bezčasí fantazie žijící si téměř svým životem si najde kanál do skutečného světa. Navštíví vás. Skrz zeď projde zpět k nám – je přeci nereálná, takže skrz kus betonu projde jako nic. Najednou se ocitá ve světě s odlišnými pravidly. Nepasuje zde, pravděpodobně je pro všechny neviditelná. Jakoby neexistovala, avšak proč by nemohla projít zdí, kdy se jí zamane. Být na druhé straně, stát se součástí tohoto každodenního světa, avšak udržet si svou esenci nereálnosti a nedotknutelnosti. Hybridní most spojující opačné póly světa. Prožitek jako jediný důkaz. Vrstvy našeho světa tančí po vzoru fantazie krmené zmraženou pravdou.

„Fantazie vpuštěná pod vizí pravdy do našeho života otevírá nové úhly pohledu, čímž se odkrývají přehlížené vrstvy nás samých.“

Cítíte nejistotu? Nechte fantazii chránit světlem své putování doprovázené nechtěnými nárazy. Není každý otřes zároveň podmětem k zavolání fantazie, aby vyplnila prázdná místa k realizaci chtěných změn? Jak si můžeme být změnou jisti? Jedině tak, že změně je fantazií přiřazen smysl, hloubka, ničím nepodložená jistota správnosti schopná prostoupit i tvrzenou zeď.

Poezie

Nadskutečná

Obrazy z neznalých končin
otvírají zločin
Skočím do tvých očí
jak nerozhodlý rozhodčí
Máky vlčí svlékají tvář krvavé noci.
Z budoucnosti staly jen kosti
Oblohou plyne soucit
Symboly kondenzuji v onen pocit.
S jarem v srdci
usínají probuzení vlci

Otevřená

/Sekám pozornost/
Hledám nadnázor tvaru orchideje
jak vracející se bumerang v stepi
se zdárně vyhýbám soustředění
přes valící se kameny
odskakuji od tématu
jako světluška
klamu svým světlem

Nadnesená

Otevírám závory
zkroucené mysli
V slepých místech
“bezpomyšlení” praská
staletý sliz
pojídající zaškrcené
možnosti
ve snech utíkající
z palety naservírovaných
barev
bludné, bloudivé šedi
přibité k zemi

…vlastní hlavolam
jen odráží uvězněnost
fantazie levitující
nad kořeny sebe-zraňující
skutečnosti
strachem bijícího srdce

Linky příběhu s cizím koncem
vyautovaly tvůj závěr
zpět k pomyslným závorám
(      ) mlčícím závorkám
oddělujících utajované prázdno

Láskavá

Tělo našich činů
tvar nevratných důvodů
potrava zdravého srdce
oběť postrádající hranice
Směr smyslu všeho
čemu věříme
Víra v čistou bezprostřednost
v níž lásku tvoříme
Život v ní smysl zrcadlí
Co když jsme pro lásku
pouhé pozadí?
„Být či nebýt?“
Stačí skrz lásku
vědomě snít.

Počáteční

Letím šípem představivosti
-vzdalován cizím polknutím-
do středu dobra
…na vlně lechtivých vibrací
toužebně vracím sílu
roztříštěným mračnům
-živoucím vnitřnostem –
zbylých po boji
pradávných iluzí
stravovaných spirálou
nekonečnosti
spojující naše pohledy
v Čase

Opravená

Kde končí jaro našich duší? (….)
Neodpovídáním přilepuji kontext
Dopadá beznaděj obroušená davem slz
Rychlými pohyby odháním realitu
Odrážen od středu do dalších středů
obráceným postupem popírám přístupnost
Doprodávám ostatky pesimismu
Rozbíjím se zevnitř pod vizí
nových začátků

Noční plátno

Jsem noční plátno. Visím jako vlhký papír napružený gravitací. Drží mě noc. Odděluje mě od teplých zítřků. Přestože chladná noc není podmínkou, nezahlédl jsem sluneční paprsky. Proč bych je také měla noční plátna vidět? Nestačí nám ryzost měsíčního svitu? Bezesporu by bez slunce byl měsíc pouhou šablonou, v tomto světě je však vše propojeno. Slunce s měsícem a noční plátno s nocí. Den a noc spojuje víra. Já sám jsem vírou. Noční plátno bez víry je totiž prázdné. Nemá co odrážet. Je hudbou ticha. Víra je jako houslový klíč, co rozvíří orchestr tonů, které zrcadlím zpět jako šípy plné světla. I když jsem pouhým nočním plátnem, dokáži přemýšlet. Nad sebou, nad životem, nebo uvažuji nad životy, jako měsíc nad zemí. Někdy zvažuji, jak moc jsem s měsícem ztotožňován. Plátno – měsíc. Měsíc – plátno. Jako hypnotická smyčka nutící mě se nezastavit nad jedním obrazem. Neustále musím myslí oscilovat mezi světy, jako bych byl dveřmi, co nemají čas se na chvíli zavřít, natož zamknout.

Noční plátna nejsou jednoduchá, naopak možná složitější než ženy. Kdo ví. Já znám pouhé odrazy, bez nichž bych byl ničím. Postrádám jistou určitost, která by mě vyplnila stejným způsobem jako hmota skálu. Čím by byla skála bez hmoty? Kdo jiný než noční plátno by mohl znát odpověď. Byla by mnou – ztělesněním cizí víry, nebo klubkem přání. Je možné dohledat i další synonymní sousloví jako neskutečný odraz či zrcadlící se vír. Uvědomuji si, že stále víc upadám do složitostí. Proč právě zrcadlící se vír? Jelikož odrazy na mém plátně vzájemně prosakují, nebo se mění svou náladou. Jakoby kresby malířů vkládajících své sny do jemných tahů štětců částečně zprůhledněly, všechny se překryly a roztočily frekvencí svých nálad. S ubývající vírou se však točí chaoticky, a průhlední až moc nebo vůbec. Podobám se pak měsíční krajině, v kterou se proměním, až poslední náznaky víry odrazí mé tělo a poté spolkne měsíční kráter. Ale zatím pyšně visím jak vlhký papír napružený gravitací.

Zeptat se sám sebe

Položit si otázku je elementárním předpokladem pro jakékoli nenahodilé řešení. V případě přidržení se této perspektivy, je během vnitřního dialogu jednotlivá mysl současně tím, kdo se táže i adresátem, jež je tázan. Složitost je pouze povrchní, pokud si rozhovor, jež můžeme vést sami se sebou, interpretujeme skrz racionalizovanou zkušenost. Pokud máme osvojenou logiku číslic,mohu se sám sebe zeptat na otázku spojenou s výpočtem, aniž bych ve své úvaze sklouzl k neobjektivním výsledkům. Tudíž je lidská mysl schopná skrz své racionálno dosahovat něčeho, co považujeme za absolutní pravdu nebo spíše formu racionalizované abstrakce schopné objektivizovat faktory, jež jsou jinak než myslí neuchopitelné. Banálně lze tvrdit, že dvojnásobné množství má dvojnásobnou váhu. Skrz dedukci vycházející z logiky totožných poměrů hmotností si lze empiricky dokázat, že stejná množství budou na miskové váze v rovnovážném stavu. Tímto narážím na jádro problému.

Co je měřitelné ve svém přirozeném prostředí má nejvyšší výpovědní hodnotu. Tudíž poté váha myšlenky, či spíše její síla, je měřitelná pouze v mysli, v niž se přirozeně nachází. Kámen jako fyzicky detekovatelná látka nemůže být vážena a měřena a obecně zkoumána stejným způsobem,jako například potenciální síla myšlenky, jež v minulosti prostoupila postupně celou civilizaci.Přijetí takové myšlenky může být v jednotlivých myslích racionalizováno, avšak stejně jako modrá odkazuje ve všech jazycích k stejné vlnové délce, tak určitá myšlenka má svůj náboj, aniž by měla zapotřebí vlastnit určitou logickou návaznost na vlastní,vnitřní strukturu, skrze niž je reprodukována tak, že jsou zachovány její nosné vlastnosti..

Dochází takto ke klasickému paradoxu, že otázky si tvoříme tím víc, čím víc v sobě otvíráme prostor pro myšlenky, jejichž jediným pozorovatelným znakem je celistvost, či koherentnost, zapříčiněná ničím jiným než pouhou vnitřní strukturou závislou na nás samých, jakožto přirozeném generátoru ideí majících v sobě kreativní potenciál Na čem je myšlenka závislá, aby mohla být oprávněně považována za myšlenku? Odpovědí je zdroj, jako tvar mletého masa závisí na vlastnostech mlýnku.. Struktura musí korespondovat s vnitřním jazykem, čili určitým vzorcem (jazyk zdroje), jež může být přeložen do nekonečně mnoha verzí (řečí). Vnitřní jazyk je pouhý pokus o popis jevu, jež lze spíš popsat jako jazyk myšlení (operační jazyk) – jehož výsledkem je jazyk vyjadřování (řeč).

„Pokud však odstraníme řeč, a soustředíme se pouze na jazyk myšlení – můžeme definovat propast mezi popsatelným a tím ,co bylo dosud nevysloveno.“

To však nepopírá, že nevyslovené se neodráží na výsledném obraze světa (vědomí). Avšak jazyk vyjadřování je nutný pro komunikaci. Čili pro dosažení shody ve skupinách či společenstvích. Jazyk myšlení (vnitřní jazyk) je naopak zdrojem, určitým neviditelným inventářem, z něhož volíme automaticky pouze to, co je s myšlením spojeno ještě dřív , než je tento složitý proces přetvořen  ve výsledná slova či prakticky orientované jednání. Touto cestou je poté nemožné vytvořit kdykoli automaticky nové slovo proto, protože nemá přiřazený význam korespondující s tím, co je možné pokládat za nové. Nepřirozeně můžeme buď vytvořit význam, a k němu až poté přiřadit nové slovo, nebo můžeme vytvořit nové slovo, a vnutit mu až poté význam. Třetí způsob je, že „vnitřní jazyk“ narazí na jazyk vyjadřovací formou kreativní srážky. Tato kreativní srážka nesouvisí s racionalizovanou zkušeností, ale pouze s osvojením si struktury vnitřního a vyjadřovacího jazyka. Dochází tak k uvědomělé formě přemýšlení, jež se neopírá o exaktní základ, ale pouze o kód, skrz nějž je vše reprodukováno do vyšších forem realizace, viditelnějších než vnitřní jazyk.

Vnitřní jazyk je neodmyslitelně přirozenou výbavou každého jedince schopného uvědomění si sebe sama. Právě toto uvědomění je kořenem, jenž nás s tímto operačním jazykem spojuje. Čím víc jsme odchýlení od toho, kým skutečně jsme, tím hlouběji je tento kořen zakotven. Jakoby centrální síť naší mysli fungovala autonomně, a my pouze nevlastnili ovladač od jejího kódu, a byli pouhými zprostředkovateli vnitřních sdělení, jež jsou vyjádřitelná nebo nevyjádřitelná naši praktickou části osobnosti schopnou komunikace. V případě, že je však naše pozornost orientována na vnitřní „jevy“spojené s vnitřním jazykem, odpovědi jsou inherentně závislé pouze na schopnosti vnitřního jazyka přizpůsobit se novým formám jeho používání. Konečně se mohu vrátit k původní myšlence, a tedy významu mentálního procesu: Zeptat se sám sebe.Avšak na co se máme ptát sami sebe a proč? Odpovědí není nic jiného než vztah k jevům, k jejichž poznání je nepotřebné slovně ovládat vzešlé závěry. Čili směr našich vědomých intencí vede k ontologické úrovni nás samých. Na mnou představené úrovni se slévají hranice slovní popiratelnosti.

„Samotný popis jevů nás vede pouze k popisu detailnějšímu, jenž lze diferenciovat až do vnitřní, nepopsatelné roviny, skrze niž jsou až poté produkovány významností sítě schopné verbální interpretace.“

Klasickým příkladem jsou písmena. Organismus svou funkčností je schopný pracovat s určitou škálou znaků. Zároveň nejsou tyto znaky ohraničeny pouze jejich počtem, ale současně i naši schopností přetvářet znaky do kódu vnitřního jazyka. Na úrovni tohoto kódu je již nemožné rozvíjet hlubší popis. Exemplárním příkladem jsou barvy. V logické souvztažnosti je oranžová tmavší než žlutá. Tím pádem pojem barva, jako termín schopný nést vlastnosti odlišných kvalit je diferenciovatelný skrz naši schopnost rozeznávání spektrálních odlišností. Samotná „oranžová“ je však už nedělitelná. Můžeme se dostat do hloubí problému maximálně určením základních barev, skrz které jsou ostatní barvy spoluutvářeny stejně jako písmeny slova. Co tedy jiného než vnitřní jazyk odpovídá na to, čím je oranžová či jiná barva.

„Vnitřní jazyk nám dodává v tomto kontextu jistotu nepotřebující sekundárních znaků nutných pro úplnou interpretaci.“

Naopak absence sekundárních znaků je přístupovým bodem k vnitřnímu jazyku. Tudíž vnitřní jazyk aktivujeme ve chvíli, když svou pozornost zaměřujeme na to, na co nám chybí slova. Pokud tedy chceme do tohoto jazyka proniknout, je na místě si položit otázku: Jak bychom popsali vztah k sobě, čili jak vnímáme sami sebe? Kým jsme pro sebe sama. Jsem já tím kdo tu otázku pokládá,nebo pouhým prostředníkem hledajícím odpověď. Kdo vnímá sám sebe, a kdo hodnotí kvalitu tohoto vztahu. Jsou to oddělené složky naší osobnosti tužicí po shodě? Když se zeptám: Kým jsem? Ptám se svého vnitřního jazyka? Troufám si říct, že ne. Oproti tomu na tuto otázku je nemožné se ptát jinak než vnitřním jazykem. Nad touto existenciální kvalitou je možné se pozastavit, aniž bychom si tuto otázku slovně pokládali. Je nám neustále vštěpována skrz potřebu formování se požadavkům toho, km jsme. Tudíž na podvědomé úrovni je neustále reartikulován vztah toho, jak vnímáme sami sebe. Pocity méněcennosti, křivdy, vítězství nejsou ničím jiným než vztahem nás samých k naší neměnné podstatě. Avšak kým jsme, pokud cítíme pouhou vyrovnanost?Jsme poté vnitřním jazykem, dotýkáme se nedělitelných kvalit nás samých, jež jsou vstupními body k pochopení operačního jazyka ignorujícího vztah k slovním významům. Čili čím víc dokážeme na otázku kým jsme odpovídat neverbálně, přestože dochází k určitému uvědomění, tím vic pronikáme do hlubin vlastního systému, jenž je tímto způsobem de automatizován a tím pádem uvědoměle využíván.